Otázka je krátká: "Jaké je největší nebezpečí pod vodou?" Odpověď se většinou očekává ve formě nějakého příběhu (se šťastným koncem) o spatření žraloka nebo jiné velké potvory. Popřípadě o velké hloubce, zatopené jeskyni nebo cokoliv dalšího.
Ale odpověď je jiná. EGO je největším nebezpečím. EGO je nemoc, která požene potápěče o kousek dále než má a než může.
Potápění není soutěž
Ačkoliv se ve sportech soutěží, přístrojové potápění, ačkoliv patří mezi sporty, nepatří mezi sporty soutěžní. I když si to někteří myslí. Někdo je nejlepší, protože strávil spoustu času pod vodou, jiný proto, že se potápí 20 let, jiný proto, že byl v 100 metrech, další proto, že má plnou peněženku certifikací. Ale není to pravda. Nic z tohoto z vás nědělá nejlepšího potápěče.
Potápění není o tom, kdo byl nehlouběji, kdo má nejvíce ponorů, kdo má nejvíce kartiček. Potápění je sdílení zážitku, o pozorování, o klidu, pohodě a míru.
Nebezpečí
Hlavním nebezpečím je člověk sám. Mnoho nehod bylo způsobeno špatným úsudkem, podceněním podmínek a svých schopností, překročením limitů. Nebo jen pocitem "přece nebudu za sraba". A ve většině případů v tom hrálo roli EGO.
Bohužel, v žádném kurzu vás neučí, jak poznat potápěče s přebujelým egem, který dokáže vyhecovat i ostatní. A také neučí, jak poznat, že moje vlastní ego přerostlo tu správnou zdravou mez. Učí nás, že máme být konzervativní, přemýšlet a učit se. Ale nenaučí nás poznat vlastní blbost.
Jeden smutný příklad nakonec. V roce 2015 Dr. Guy Garmann zemřel při pokusu o dosažení hloubkového rekordu. Ano, dělal hloubklové ponory, ale jen pár let (cca 4 roky), měl na svém kontě cca 600 ponorů (mnohým se zdá hodně, ale většina instruktorů a divemastarů má ponorů mnohem více). Vše se mu dařilo a jeho ego jej přesvědčilo, že je dobrý a že to zvládne. Oceán mu to vyvrátil.
