Stává se to často. A čím je horší počasí, tím asi více. Ovšem mně naposledy odrovnala skupina asi Korejců (nebo jiné národnosti tam odsud). Zastavili u nás na jezeře Attersee, když jsme se oblíkali do vody. Nejprve překvapili prohlášením, že "oni taky z Čech". Potom se vyptávali, co tam vlastně děláme. Moc jim to jasné nebylo, teplota okolo 0°C a padal déšť se sněhem. Nakonec padla otázka "A proč?". Tak mně nejak vykolejili. Jak odpovědět jednou větou? A nejlépe jednuduchou, aby překlenula komunikační bariéru (česky oni trochu, anglicky všichni tak trochu).
Proč?
Baví mně to. Je to únik od shonu a spěchu tady nahoře. Od hluku. Každý ponor je malé dobrodruství - ale nemyslím tím nějaký výtrysk adrenalínu, ale takové to radostné očekávání. Pod vodou jste s někým, s buddym, se kterým si nakonec o ponoru pokecáte. Ale v skutečnosti jste tam sami. Sami za sebe a také sami se sebou.
Ano, baví mně to. Baví mně to na českém lomu, kde je viditelnost pár desítek centimetrů nebo pár metrů a za celý ponor potkám jen pár živožichů. Baví mně to v studených jezerech, kde jsou černé hloubky, viditelnost i 10 metrů a za celý ponor občas potápka nepotká ani ploutev. Baví mně to na pískovnách, kde se dají pozorovat velké a i malé ryby. Baví mně to v Chorvatsku nebo Itálii, kde je teplota snesitelná. Je krásné, jak se podmořská příroda vzpamatovává, jak se postupně objevují nové druhy, o kterých jsem myslel, že je už neuvidím. Baví mně to v Egyptě, kde seto hemží životem. Baví mně to na Bali, kde vidím na jednom ponoru tolik, že si to ani nezapamatuji.
Kde víc?
Kde je to hezčí? Sám nevím. Ale když o tom přemýšlím, strašně rád se vracím na známá místa na jezerech solné komory. Studená voda mně baví. Přítmý, chlad. I ty ryby jsou nějaké nedůvěřivější. Ano, tam to mám rád.
