Bohužel je to tak. Selhání zařízení nebo náhlá změna podmínek se ve statistikách objevují také, ale až dále pod lidským selháním. A i zde se někdy dá označit lidské selhání jako prvotní příčina.
Co je za tím?
Nevhodný nebo nedostatečný výcvik? Určitě ne. Školy se snaží udržet slušnou kvalitu výcviku. A pokud, museli by být účastníci nehod mladí, nezkušení potápěči nebo potápěči, kteří se potápí jen párkrát za rok.
Nejčastěji se účastní nehod potápěči s cca 200-500 ponory. Tedy celkem zkušení potápěči. Proč? Za tím jsou dva důvody
Sebedůvěra
Pokud jsem zvládnul 200 ponorů, dám i ten další. Nemám strach, je to rutina. A zkouším posouvat své mantinely dál a dál. Nejsem ostražitý, podceňuji kontroly, už nefunguje adrenalin, který "bystří smysly" u prvních ponorů.
Už jsem doma
To je druhý důvod. Efekt posledního kilometru v autě. Ukončuji celkem náročný ponor, zima, tma, náročná navigace. Vše jsem zvládnul. Už jen pár minut na deco zastávce, pak safety stop. Nedávám pozor, už se vidím s termoskou horkého čaje. A problém může být na světě. nezvládnutá kontrola vztlaku, přerušené deco.
A pokud tedy dojde k nehodě, nemáte zkušenosti pro její zvládání, nereagujete intuitivně.
Potápěči jsou většinou posedlí bezpečností. Tak se toho držme a snažme se, ať se potápění neobjevuje v rubrikách rizikových sportů. Vždyť "dolů" si chodíme odpočinout a odříznout se od toho shonu nahoře.
